DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
 

PŘÍBĚHY

Bouře
Charakteristika: Příběh o tajmné bytosti, která pravděpodobně přišla ze záhrobí.






BOUŘE




  Byla temná noc. Nemám ráda temné noci, kdy nic neslyšíte, kdy si přejete jen usnout, ale nejde to. Přetočila jsem se na druhý bok, sáhla po mobilu a rozsvítila display. Tři hodiny ráno. To snad není možný! Já snad neusnu. Bylo mi jasný, že toho dneska moc nenaspím. Zvedla jsem se z postele a šla k oknu. Ani nevím proč, ale otevřela jsem ho. Podívala jsem se ven. Tohle se mi začínalo líbit! Nikde nikdo, světla nesvítily, foukal vítr a já jsem jen zírala do temné noci… Přestala jsem se bát tmy. Přestala jsem se bát, že se někdy otočím a uvidím za sebou smrtku, ducha nebo něco podobného. Nevnímala jsem nic, nic jen ten nádherný vítr a tmu. Nevnímala jsem ani ránu, která musela otřást celým domem. Ránu, kterou způsobil můj pád.

  Probudila jsem se v bílé posteli. Moje matka, sedící u mě, mi sdělila, že jsem v nemocnici, a že jsem byla týden v komatu! Nikdo neví, jak jsem se do něj dostala, ale všichni doufali, že jim to řeknu. Neřekla jsem. Odpověď jsem totiž sama neznala. Poslední, co si pamatuji je, že jsem stála u okna a zírala do tmy. Chtěla jsem naleznout odpověď na svou otázku. Pár dní jsem v nemocnici musela zůstat, a pak mě pustili domů. Čekala jsem na večer. Když se setmělo, řekla jsem mámě, že jsem unavená, a že jdu spát. To byl samozřejmě výmysl. Ležela jsem na posteli a čekala, až půjde máma spát. Jedna, dva, tři… Taková nuda! Čekala jsem asi hodinu, než jsem, jak se zavřely dveře její ložnice.

  Opatrně jsem přistoupila k oknu. Byla jsem rozhodnutá, že zjistím, proč jsem upadla do komatu. Proč jsem se přestala bát všeho, z čeho jsem měla dřív hrozný strach. Otevřela jsem okno a vyhlédla ven. Vše bylo stejné, jako před pár dny.

  Asi deset minut jsem koukala z okna. Nic se nedělo. Ale najednou jsem pod oknem spatřila postavu. Postavu v černém. Něco mě k ní přitahovalo. Věděla jsem, že bych se měla bát, ale nebála jsem se. Vyšla jsem před dům a zamířila k té tajemné postavě. Byla jsem asi deset metrů od ní, když se otočila. Temné, zapadlé oči se na mě podívaly. Lekla jsem se a zastavila se. Postava jen vykřikla a utekla. Zůstala jsem stát jako opařená. Kdo to byl? A co sakra dělal pod mým oknem?! Byla jsem odhodlaná to zjistit, proto jsem se vydala tím směrem, jako tajemná bytost. Temná noc a tajemná bytost.. Stejně jsem se pořád nebála! Utíkala jsem dál a dál. Jenže to jsem neměla dělat. Ztratila jsem se v lese. Stíny stromů, které mě jindy děsily i ve dne, mě teď uklidňovaly. Ne, neotočila jsem se a nesnažila jsem se najít cestu domů. Šla jsem pořád dál a snažila se najít tajemnou bytost. Jenže čím hlouběji jsem šla o lesa, tím víc jsem se blížila své smrti.

  Pomalu začínalo svítat. Celou noc jsem šla temným lesem, až teď jsem se z něj konečně dostala. Ale.. Kde to jsem? A co budu dělat? V tu chvíli se mi honilo v hlavě tisíce otázek. Tisíce otázek, na které jsem neznala odpověď já, ani ostatní. Ale ta, ta, kvůli které jsem teď tady, ta, na kterou se snažím najít odpověď už skoro dva týdny, ta, nad kterou přemýšlím každý den.. Proč jsem upadla do komatu?

  Chtělo se mi hrozně spát. Byla jsem na velké louce, a tak jsem si lehla a usnula. Vzbudila jsem se při západu slunce. Byla to nádhera. Zvedla jsem se a pokračovala ve své nebezpečné výpravě, která nemohla skončit jinak než mou smrtí. Ta bytost je určitě nebezpečná a já jsem se ztratila. Ale nebála jsem se vlastní smrti. Co se má stát se stejně stane, je jedno, jestli dřív nebo později. Stejně nemám pro koho žít.

  Už byla opět tma. Šla jsem bez zastavení. V dálce jsem uviděla blesk. Byl to nádherný pohled. Někde byla bouře. Nevím proč, ale líbilo se mi to. Šla jsem dál a dál. Jen jsem koukala do země a nevnímala okolí. Pak začalo pršet. To se mi taky líbilo. Ovšem než jsem uslyšela hřmění. Rychle jsem utíkala ke skále, která stála asi půl kilometru ode mě. Vysíleně jsem hledala jeskyni. Nemohla jsem žádnou najít, tak jsem se posadila a opřela se o skálu. Oblohu rozrazil blesk a já jsem zoufale vykřikla. Ozval se hrom. Ani ne za dvě sekundy jsem zase uviděla blesk. Nebyl tak hrozný, ale stejně jsem se ho bála. Jak ráda bych teď byla doma! Jenže nejsem doma. Kvůli jedné noci jsem totálně zničená. Už jsem zaklepala smrti na dveře a čekám, kdy otevře.

  Prudce jsem se posadila. Kolem mě byla tma. Seděla jsem u sebe na posteli a dívala se kolem sebe. Byl to sen! Jen sen! Ale… proč mám otevřené okno? Zvedla jsem se a vyhlédla z okna. Nic. Otočila jsem se a za mnou stála ta tajemná bytost. Něco mi zabránilo vykřiknout. Bytost se na mě podívala, usmála se, otevřeným oknem vyskočila a zmizela v korunách stromů. Byl i tohle sen, nebo jsem se zbláznila?!