Uběhly dlouhé dva roky a já už pomalu zapomínala na podivnou příhodu s komatem a tajemnou bytostí. Opět jsem měla hrůzu ze tmy. Opět jsem se bála duchů a všeho toho, co nepatřilo do našeho světa. Připadala jsem si tedy v pořádku.

  Jednoho večera jsem šla jako obvykle spát. Byla jsem sama doma, jelikož jsem matce připadala už dost velká na to, abych se bála. Vadilo mi to. Ale rozhodla jsem se to vydržet. Právě jsem ulehala ke spánku, když v tom mi přiletěl kamínek na okno a jeho zvuk mě vyděsil. Věděla jsem, že je to můj kamarád Ondra, tak jsem se pro sebe usmála a přistoupila k oknu, které jsem po chvíli otevřela. Ale nikde nikdo. Se strachem jsem okno opět zavřela. Kamínek přiletěl znovu. Bála jsem se okno znovu otevřít, proto jsem utíkala k posteli a zavrtala se pod peřinu.

  Po půl hodině nesnesitelné nudy jsem se posadila na posteli. Ani jsem si neuvědomovala, že tahle noc se podobá té, kdy jsem upadla do komatu. Zapomněla jsem na to. Podívala jsem se na okno a podivila se svému strachu. S myšlenkou, že jsem strašpytel jsem se usmála. Rozhlížela jsem se po pokoji a klika u mých dveří začala pomalu klesat. Vyděsila jsem se, protože máma ještě nemohla být doma. Dveře se otevíraly a já přemýšlela, co se stane. Nemohla jsem se natáhnout pro mobil, vzít nůž nebo tak něco. Nešlo to. Dveře již byly zcela otevřené a do mého pokoje vstoupila postava v černém. Až teď jsem si uvědomila, co se děje. Vrátila se. Ta tajemná bytost, jež mě málem zabila a poté i zachránila, se vrátila. Zapadlé oči mě opět sledovaly. Nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem, co se bude dít. Tajemná bytost přistoupila k mé posteli. Ani když začala natahovat ruku, nemohla jsem se hýbat. Věděla jsem, že mě zabije, ale nic jsem s tím nedokázala udělat.

  Ruka té stvůry ze záhrobí se skoro dotýkala mé tváře, když v tom jsem uslyšela matku odemykat vchodové dveře. Tajemná bytost se vyděsila, otevřela okno, naposled se ohlédla a vyskočila. Nemohla jsem se hýbat ještě dlouho. Bála jsem se usnout. Moje matka mi přišla sdělit, že doma zapomněla mobil a jde ještě pryč. Tentokrát jsem si byla jista, že se bytost vrátí a já umřu. Matce jsem o tom ale neřekla.

  Uplynuly dvě hodiny od doby, co matka odešla. Tajemná bytost se nevracela, proto jsem se už ani nebála. Když jsem se tomu ale zasmála, opět poklesla klika u mých dveří a v nich stála ta smrtka, nebo jak se to dá nazývat. Přistoupila ke mně. Znovu natáhla ruku k mé tváři. Čekala jsem nůž nebo něco strašného, ale osoba mě jen lehce pohladila. Poté se usmála a v klidu odešla. Nemohla jsem se vzpamatovat. Po chvíli jsem zjistila, že už se začíná rozednívat. S pohledem na okno jsem pomalu upadla do hlubokého spánku.

  Když jsem se probudila, slunce už bylo vysoko na obloze. Na mém stole ležel papír, který tam ale večer nebyl. Zvědavě jsem k němu přistoupila. Na konci byt tátův podpis. To ale není možné, táta před čtyřmi lety zemřel!! Začala jsem číst:

  Milá Simonko, moc mě mrzí, že jsem Tě tak vystrašil. Včera jsem to byl já, i před dvěma lety. Chtěl jsem Tě zase vidět, zase se Tě dotknoutt. Měl jsem tě vždycky moc rád a to se nikdy nezmění. Chci, aby jsi se dozvěděla pravdu o mé smrti. Všichni si myslí, že to byla obyčejná autonehoda, ale nebyla. Byl jsem zavražděn. Na druhé straně papíru máš portrét vraha, dones ho na policii, prosím! Nechci, aby ten člověk dál zabíjel. Mám obavu, že ho znáš, ale musíš ho udat.

PS: Omlouvám se, že jsem Tě tolik polekal, ale královna podsvětí mě pustila pod podmínkou, že půjdu v černém hábitu. Odpusť mi to, holčičko.

S pozdravem, Tvůj táta.

Se slzami v očích jsem otočila papír a na něm byl portrét, portrét otcova vraha a zároveň mého nejlepšího přítele Ondru. Příšerně jsem se lekla a upustila papír na zem. Ale chtěla jsem pomstít otcovu smrt. Vydala jsem se na policii.

  Po třech hodinách jsem se vracela domů. Byla jsem ráda, že jsem pomstila otcovu smrt, ale zároveň jsem byla smutná ze ztráty nejlepšího přítele. Alespoň se ale objasnila příhoda s tajemnou bytostí…