PŘÍBĚHY

Charakteristika: Příběh psaný pro časopis koně a hříbata, o pádu jezdce i koně, načež kůň se odmítá zvednout.

 

 

 

 

 

Tvrdohlavý Merlin

 

 

 

 

            Je to asi rok, co jsem se s mojí kamarádkou Míšou domluvila, že si vyjedeme na dlouhou vyjížďku na koních. Kolem třetí hodiny odpolední jsme se společně vydaly do stáje. Moc jsem se těšila na svého oblíbeného koníka Merlina, který ovšem neměl nejlepší minulost, proto lidem nevěřil a byl šíleně tvrdohlavý. Děti ze stáje ho moc rády neměly, protože když si něco vzal do hlavy, nikdo s ním nehnul. Na mě si ale pomalu začínal zvykat, takže jsem doufala, že se mi podaří jeho tvrdohlavost alespoň trošku zmírnit. Toho koně jsem totiž milovala a milovala jsem vyjížďky, pro které byl Merlin ideální. Když byl na vyjížďce, jeho tvrdohlavost zmizela a moc dobře se na něm jezdilo. Po návratu do stáje se z něj ale opět stal kůň, co má vlastní hlavu a nikoho neposlouchá.

            Mlčky jsem kráčela po boku Míši, která zírala do země stejně jako já. Mohlo to znamenat jediné – myšlenkami byla u svého oblíbeného quartera Rendyho. Byly jsme obě tak ponořené do svých snů, že jsme málem zapomněly odbočit ke stáji.

            Když jsme vkročily do té úžasné budovy a procházely mezi boxy, koně zvědavě vykukovali, kdo to za nimi přišel. Do Merlinova boxu právě nesla malá Janička trochu sena. Merlin si stoupl tak, aby nemohla vejít k němu a zároveň šikovně ujídal seno. Janička na něj křičela: „Ustup!“, dokud jí všechno seno nesnědl. Musela jsem se usmát. Ten Merlin je ale miláček! S Míšou jsme se vydaly do sedlovny, abychom se mohly převléknout do jezdeckého oblečení. Odkládala jsem svůj mobilní telefon do skříňky se slovy: „Ty mě dneska otravovat nebudeš.“ Míša se na mě podezíravě podívala. Samozřejmě měla strach, že se něco stane. Myslela jsem si, že se nic stát nemůže a mobil jsem stejně nechala ležet na dně skříňky. Když jsem byla pořádně oblečená na vyjížďku, rychle jsem šla vyčistit a osedlat Merlina.

            Netrvalo to dlouho a s Míšou jsme před stájí nasedaly na krásně vyhřebelcované a osedlané koně. Dotáhla jsem podbřišník, upravila délku třmenů a pobídla Merlina. Ten se poslušně rozešel, protože na vyjížďce dlouho nebyl a samozřejmě se těšil.

            Ujely jsme asi 3 kilometry. Na rozcestí jsem se s Míšou nějak nepohodla, takže jsem pokračovala dál k lesu, zatímco ona jela opačným směrem. S Merlinem jsme šli ještě chvíli, než jsme dorazili na louku, kde se dalo výborně tryskat. Škoda, že nemáme s kým závodit! „Dej do toho všechno,“ zašeptala jsem a pobídla Merlina. Ten věděl přesně, co po něm chci a řítil se jako vítr. Já si to náramně užívala. Nevím pořádně, co se pak stalo, ale Merlin nejspíš zakopl. Vím jen, že jsem se najednou válela na zemi. Valach stál kousek ode mě. Přejela jsem ho očima a zdálo se, že mu nic není. Když jsem se ale dívala důkladněji, všimla jsem si, že se nemůže postavit na pravou přední nohu. „Merline!“ vykřikla jsem a zvedla se ze země. Sice se mi točila hlava, ale jinak jsem byla v pořádku. Věděla jsem, že musím Merlina dostat zpět do stáje a to hodně rychle. Když jsem ale chytla otěže, zatahala za ně a řekla: „Pojď, zkus to, prosím,“ Merlin se nejprve nechtěl ani hnout, a pak si lehnul na zem. Nevěděla jsem, jestli má s nohou něco vážného, nebo jestli ho zase chytla jeho extrémní tvrdohlavost. Nakonec jsem usoudila, že nejspíš obojí. Klekla jsem si ke koni a hladila ho po hlavě. Když jsem zkusila zavolat o pomoc, nikdo se neozýval. Zdálo se, že poblíž žádní lidé nejsou. Nevěděla jsem, co dělat, proto jsem jen seděla u Merlina, brečela a občas zavolala o pomoc.

            Když se pomalu začínalo stmívat, uvědomila jsem si, že nikdo jen tak nepřijde, že musím dostat Merlina domů sama. Zašeptala jsem mu do ucha, že je ten nejhodnější koník na světě, ale teď musí vstát a jít se mnou, jinak tady umře. Moje slova po chvíli zabrala a Merlin se s mojí pomocí opravdu postavil, i když ne na všechny čtyři nohy. Ale i tohle byl pro mě obrovský úspěch. Stále jsem na koně mluvila a pomalu se rozešla. Merlin mě naštěstí následoval. Kulhal, ale jít mohl. Můj hlas ho uklidňoval, i když jsem už říkala naprosté hlouposti. Šli jsme sice pomalu, ale důležité bylo, že jsme šli.

            Trvalo jistě pár hodin, než jsme uviděli stáj. Před velkými stájovými vraty jsem padla totálně vysílená na kolena a jediné, na co jsem se zmohla, bylo vykřiknout: „Veterináře, rychle!“ Míša vyběhla před stáj a nevěřícně se dívala na mě. Poté její zrak sklouznul na Merlinovu nohu. Otočila se a běžela pro pomoc. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je něco před sedmou večer. S Merlinem jsme byli oba podchlazení a vysílení. Merlin měl natrženou šlachu a já to odnesla lehkým otřesem mozku. Musela jsem doufat, že budeme v pořádku.

            Nakonec jsem se z toho dostala docela lehce, Merlin o něco hůř, ale zvládnul to. Jeho tvrdohlavost mu zůstala, ale mě má rád, věří mi a většinou mě i poslouchá. Na vyjížďky jezdíme skoro denně, ale vždycky si s sebou beru mobil a nikdy nejezdíme sami. Kdybych měla mít někdy vlastního koně, vím jistě, že jiného než Merlina rozhodně nechci…