Charakterisitka: Třetí pokračování příběhu Bouře, tentokrát již poslední. Simona v něm rozluští vážně zapeklitou záhadu - důvod, proč Ondra zavraždil jejího otce.

BOUŘE III

    Od doby, co jsem Ondru udala, uplynulo již pěkných pár týdnů. Vše se znovu prošetřovalo, dokonce vyzvedli i ostatky mého zesnulého otce. Nakonec byl Ondra uznán vinným a odsouzen na 22 let vězení.
    Já to nesla velmi špatně. Můj stav byl podobný, jako po smrti otce. Téměř jsem nespala, nejedla a zavírala se doma. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že Ondra, ten skvělý kluk, byl schopen připravit mě o to nejcennější, co jsem měla - o tátu. Místo toho, abych se někomu svěřila, jsem se uzavírala do sebe, trápila se a dál podvědomě mučila svoje tělo.
    Jednoho dne jsem upadla a zlomila si ruku. Doktor mi ji zasádroval, a když jsem byla na odchodu, zastavil mě. „Máte anorexii, musíte do nemocnice,“ oznámil. Jelikož jsem již byla plnoletá, podepsala jsem revers. Nemohla jsem být zavřená v nemocnici, jen se svým trápením. Navíc jsem si nechtěla připustit, že nějakou anorexii mám. S mumláním, že doktor je pitomec, a už k němu nikdy nepůjdu, jsem se opět zavřela doma.
    Jednoho krásného slunného dne jsem se probudila, po dlouhé době, velmi svěží. Začala jsem přemýšlet. „Musím zjistit, proč to udělal,“ promluvila jsem nahlas.
    Po dlouhém rozhodování jsem se vydala za Ondřejem do věznice. Jakmile mě však spatřil, začal po mě řvát: „Ty krávo pitomá! Co jsi to udělala? Zničila jsi mi život. Já to udělal pro tebe! Rozumíš? Pro tebe!!!“ Dozorci ho museli odvést pryč. Zůstala jsem stát bez hnutí. Kdo tu komu zničil život? Cože to pro mě udělal?! Když jsem se vzpamatovala, vyběhla jsem na vzduch. Utíkala jsem do parku a zdrceně se zhroutila do trávy.
    „Seš v poho?“ přisedl si náhle vedle mě nějaký kluk. Už pěkných pár desítek minut jsem v trávě brečela.
  „Jo,“ pípla jsem a podívala se na něj. Až jsem se podivila, jak moc byl hezký.
  „Chceš o tom mluvit?“ pohlédl do země, jako by věděl, co se stalo. Zakroutila jsem hlavou. Že bych chtěla mluvit o tom, jak mi nejlepší kamarád zavraždil otce, matka se stala prostitutkou, kterou už dávno nezajímám, hrozilo, že mě vyhodí z vysoké školy, kam jsem se pracně dostala a doktor tvrdil, že mám anorexii, se říct nedá.
  „Až budeš chtít, jsem tu pro tebe,“ řekl a zvedl se k odchodu.
  „Počkej,“ pohlédla jsem na něj uplakanýma očima. „Kdo jsi?“
  „Rendy – totiž René,“ usmál se.
  „Možná… možná, že o tom přece jen mluvit chci…“ začala jsem. Nemůžu to v sobě dál dusit… Když si Rendy opět přisedl, vyprávěla jsem mu celý svůj příběh, jen příhodu s tajemnou bytostí jsem vynechala. Naslouchal tiše a pozorně, i když se tvářil, že už to všechno ví. Když jsem domluvila, zamrkal na mě svými dlouhými řasami a usmál se.
  „Neboj, promluvím s Ondrou,“ pronesl a pomalu odcházel. Se vzlyky jsem upadla do trávy. Hned na to jsem mu ještě chtěla poděkovat, Rendy už tam ale nebyl.
    Druhý den jsem se vydala opět do věznice, i když jsem ani nedoufala, že by se s Ondřejem udála nějaká změna. Ale stal se zázrak! Nejen, že se mnou Ondra najednou chtěl mluvit, dokonce mě i slušně pozdravil! Teda Rendy, tohle máš u mě. Na jeho pozdrav jsem nereagovala.
  „Proč jsi to udělal?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.
  „Simčo, já… víš… chceš slyšet celou pravdu?“ zakoktal se.
  „Proto jsem přece tady!“ Ondra začal vyprávět: „Vím, že jsi měla otce moc ráda. Ale mě mrzelo, že mu dáváš přednost přede mnou. A já tě přitom tak miloval! Vyvrcholilo to tím, jak jsem tě pozval na koncert tvé oblíbené skupiny, dal jsem majlant za lístky, ale tvůj táta měl stejný nápad a ty jsi šla radši s ním. Moje žárlivost se již nedala vydržet, a tak jsem vymyslel svůj plán,“ odmlčel se. „Bylo těžké dostat tvého otce do hospody, a pak ho nadopovat prášky na spaní. Když jsem potom vyskakoval z jedoucího auta, za jehož volantem seděl tvůj spící tatínek, nenapadlo mě, že napáchám víc škody než užitku,“ pokýval hlavou. V očích se mu zaleskl smutek, soucit a možná… možná i slzy. Bez jediného slova, s pohledem upřeným na svého bývalého přítele, jsem začala couvat. “Víš, mrzí mě to,“ udělal krok ke mně. To už jsem se ale otočila a dala se na úprk do bezpečí svého domu.
    Na cestě k domovu jsem potkala svoji dávnou kamarádku. Chvíli jsme si povídaly. Matně jsem si vybavovala, že kdysi chodila s Rendym.
  „Hele, nevíš náhodou, kde bydlí Rendy, se kterým jsi dřív chodila? Včera mi moc pomohl a já bych mu chtěla poděkovat,“ zeptala jsem se nakonec.
  „Víš, Simi, až se rozhodneš léčit tu anorexii, stav se taky na psychiatrii,“ odpověděla, dle mého názoru naprosto zcestně, kamarádka.
  „Cože? Proč?!“
  „René Novák - Rendy, na kterého se mě ptáš, zemřel před osmi lety. Zemřel ve stejný den, jako tvůj otec…“