PŘÍBĚHY

  Když jsme se rozhodli přespat v domě mojí kamarádky, nikdo z nás netušil, že obyčejných pár hodin se změní v peklo. Tenkrát nás tam bylo deset - pán, který byl něco jako hlídač, Standa a Kryštof, kteří se s námi moc nebavili, já, moje dvě kamarádky Alžběta a Xenie, můj přítel David a jeho tři nejlepší kamarádi - Dominik, Marek a Michal. Hlídač, Standa a Kryštof zůstali sedět v jídelně. Každý z nich byl u svého stolu, popíjel čaj a četl noviny. Ostatní, pochopitelně se mnou, se vydali do společenské místnosti, pustit si DVD. Byl to nějaký horor, ani jsem nepostřehla název. Rozhodně jsem se hrozně těšila, až přibyde do mojí sbírky shlédnutých hororů.

  Asi po hodině napínavého sledování se Alžběta vydala na záchod. Jenže uplynulo asi 20 minut, horor už končil a Alžběta stále nikde. Dominik a Michal, největší machři, se samozřejmě rozhodli, že ji půjdou najít. Ve společenské místnosti jsem tedy zůstala já, Xenie, David a Marek. Začali jsme si povídat, každý trošku vystrašený z hororu, ale moc jsme to na sobě nedávali znát.

  Uplynula hodina a půl, Alžběta a kluci stále nikde. David si byl téměř jistý, že nás chtějí vyděsit, někde se schovávají, a pak na nás vybafnou. Všichni čtyři jsme tedy vyšli ze společenské místnosti do dlouhé, úzké chodby. Šla jsem první. Mířili jsme k záchodu. Najednou jsem do něčeho stoupla a uklouzla mi noha. Byla už tma, takže jsem nevěděla, co to bylo. Rozsvítila jsem světlo a zděsila se. Byla to krev. Kaluž krve. David se jen začal hloupě smát.

  „To vám ještě nedošlo, že se nás ti dva kašparové snaží jenom vystrašit? To je jenom kečup, barva nebo něco podobného,“ řekl s úsměvem. Alespoň někdo ty dva blbečky prokouknul. Takhle nás děsit! Pokračovali jsme chodbou dál. Šla jsem pozpátku, jelikož jsem zrovna líčila zbytku, jak těm dvěma vynadám. Zatočila jsem za roh a zády do něčeho narazila. Zděšené pohledy mých přátel mi říkali, že bych se raději neměla vůbec otáčet. Jenže jsem to udělala. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na stropě visely dva provazy a na těch provazech naši přátelé Dominik a Michal. Na těle měli bodné a řezné rány, jejich vyděšený výraz říkal, že zažili peklo. Rozsvítila jsem další světlo, abych lépe viděla. Na zemi ležela Alžběta, též zavražděná nožem. Byl tam nápis: UŽ TEĎ JSTE MRTVÍ! David se už nesnažil najít logické vysvětlení. Všichni v tu chvíli věděli, že jsme v jedné budově se strašlivým vrahem, který jde po nás.

  „Musíme za hlídačem, má zbraň!“ vydechla Xenie. Souhlasili jsme a rozběhli se k jídelně. Když jsme tam dorazili, bylo již pozdě. Hlídač měl useknutou ruku a uprostřed čela sekeru. Standa měl v hrudi zabodnutý nůž, Kryštof měl nůž v břiše a provaz kolem krku. Zůstali jsme jenom čtyři. Šli jsme do společenské místnosti a tiskli se v rohu. Zoufale jsme se rozhlíželi kolem sebe. V tu chvíli jsme existovali jenom my čtyři a vrah. Čtyři? Ať jsme se rozhlíželi sebevíc, najednou jsme byli jenom tři. Marek zmizel. Ale ještě před chvílí byl s námi v rohu, strašně vystrašený. Po chvíli rozhlížení nám spadl k nohám, spadl ze stropu, samozřejmě již mrtvý. Nevěděli jsme, jak mohl jenom tak spadnout ze stropu, když v tom nám to došlo - větrací šachta. V té se vrah ukrývá, takže nás stále vidí, stále nás sleduje a kdykoli se mu zachce, může jednoho z nás zabít.

  „Musíme pryč!“ špitla Xenie a začala utíkat na chodbu. Měla namířeno ke vchodovým dveřím.

  „Ne!“ zakřičel David.

  „Xenie, počkej, musíme být tady, on tě chytí u vchodových dveří, nikam nechoď!“ snažila jsem se Xenii zastavit i já. Nevrátila se. Její výkřik nám jasně oznámil, že je mrtvá a my už také dlouho nezůstaneme naživu. David mě chytil za ruku a táhl do chodby. Oba jsme dobře věděli, že se musíme schovat. Uprostřed dlouhé chodby jsme se rozhodovali, který směrem se vydat. Najednou se u místa, kde jsme našli první těla, objevil vrah. Měl džíny, hnědou bundu, tmavé vlasy se světlým melírem a já musela uznat, že je celkem hezký. Celkem? Byl přímo nádherný!

  „Utíkej!“ vybídl mě David a trošku mě postrčil směrem k jídelně. V tu chvíli mi došlo, že ten hezounek není žádný borec, se kterým by se dalo flirtovat, ale chladnokrevný vrah, který nás přišel zabít. Rozběhla jsem se k jídelně. Když jsem se na chvíli ohlédla, David padl k zemi. V zádech měl nůž, který po něm hodil vrah.

  „Néé!!!!!“ zaječela jsem. David je mrtvý. Můj miláček je mrtvý! V té chvíli jsem neznala nic než pomstu. Věděla jsem, že pokud dostane i mě, bude dál vraždit v opuštěných domech nevinné lidi. Věděla jsem, že i když David ještě může žít a možná by zabrali oživovací pokusy nebo bych s ním mohla alespoň být v posledních chvílích jeho života, musím ho tam nechat a jít do jídelny. Vběhla jsem tam, vyndala nůž z těla Kryštofa a druhý z těla Standy. Sedla jsem si na židli hned za dveřmi. Vrahovi se musím postavit. Jiná cesta není. Do každé ruky jsem si vzala jeden nůž a seděla bezvládně na židli. Snažila jsem se předstírat jednu z mrtvol. Vrah pomalu vešel do jídelny. Využila jsem toho, že si mě nevšiml a vrazila mu nůž do zad. Byl tak překvapený, že se ani nestačil bránit a já mu druhý nůž vrazila přímo do srdce. Slzy zoufalství a beznaděje mi tekly po tvářích, obličej jsem měla jistě celý od krve, ať už mojí nebo mých přátel, ale v té chvíli mi bylo jedno úplně všechno, i to, že jsem navždy umlčela člověka. Vyndala jsem nůž z jeho srdce a opět ho tam zabodla. S pocitem úlevy jsem ho stále bodala a křičela: „Ty hajzle! Ty hnusnej parchante! Zabil jsi všechny moje kamarády ty zvíře!“  Po chvíli jsem se uklidnila. Abych měla jistotu, že už nevstane, vzala jsem si sekeru a sekla ho s ní přímo mezi oči. Zoufale jsem se sesypala. Zůstala jsem sedět na zemi a domem se ozývaly mé hlasité vzlyky beznaděje. Byla jsem sama ve velkém domě, s deseti mrtvými těly a myšlenkou, že jsem zabila člověka…