PŘÍBĚHY

Charakteristika: Všichni si nejvíce přejí to, co nemůžou mít. Příběh týraného koně a rozmazlovaného psa.

 

 

 

 

O životě a smrti

 

 

 

 

 

HARRY DE GUERGE

 

Jednoho dne se narodil hřebeček, po matce Hexicconě pěkně stavěný, po otci Jeanovi černý jako noc. Pojmenovali ho Harry de Guerge. Harry běhal a dováděl, rostl a sílil, až nadešel den jeho prodeje. A tam začíná náš příběh.

 

Ozval se zvuk přijíždějícího auta. Zrovna jsem se pásl ve výběhu a jako vždy zvědav jsem líně zvihl hlavu a nastražil uši. Ve dvoře právě zastavovalo auto s přívěsem. Vystoupil obtloustlý muž a rozhlédl se po pastvině, kterou jsem sdílel s pár dalšími kamarády. Jeho zrak spočinul na mě. To se mi nelíbilo. To se mi vůbec nelíbilo.

 Nevím přesně, kolik mi v té době mohlo být, snad něco kolem půl druhého roku – pro nás koně není čas nijak zvlášť důležitý. Každopádně jsem ještě nebyl plně dorostlý a osvalený a právě z tohoto faktu jsem soudil, že starší asi nebudu.

Muž, stále na mě zírajíc, si uhladil pár vlasů, co měl na jinak holé hlavě, povytáhl obočí a usmál se, při čemž odhalil dvě řady zažloutlých zubů. Zafoukal vítr a dovanul ke mně jeho pach. Fuj! Nic odpornějšího jsem v životě necítil.

V tu chvíli cvakly dveře domu a v nich stála ona. Jane. Byla první, kterou jsem spatřil, když jsem se narodil. Od té doby o mě den co den pečovala. Ji jedinou jsem z té bandy dvounožců, co si tak vznešeně říkají lidé, miloval. Vždy se již z dálky usmívala, protože mne nemilovala o nic méně. Dnes to bylo jiné. Její tvář byla velmi zarmoucená, při pohledu na mě snad ještě zarmoucenější, zdali to vůbec šlo. Něco bylo špatně. Souvisí to snad s tím podivínem, co se tu objevil? Chtěl jí ublížit? Jelikož si s ním ale potřášla rukou, usoudil jsem, že nejspíš není nebezpečný. V tu chvíli na mě Jane zavolala. Sehnul jsem se ještě pro trochu trávy a vydal se jí vstříc. To jsem ale nikdy neměl dělat. Měl jsem se otočit a utíkat co nejdál, nikdy se nevracet. Jenže to jsem v tu chvíli nevěděl.

Přišel jsem až k ní, čekala na mě u brány. Připnula mne na vodítko, což již dlouho neudělala, nebylo to zapotřebí. V tom jsem si všiml, že má obličej podivně mokrý a ulepený, oči červené a zase se nesměje. Přičichl jsem k jejímu obličeji, ze kterého byla cítit sůl. Nedalo mi to a musel jsem ochutnat. Ano, byla to sůl. Kde se tam ale vzala? „Musíš odjet,“ prohlásila náhle a příval té tekoucí soli mi zmáčel nos. Cože to říkala? Odjet? Kam? Proč? Nikdy jsem přece nikam nejel! Ten podivný muž mě pak chytil za vodítko, které mu podávala a zamířil k přívěsu. Nedůvěřivými kroky jsem ho následoval. Jane tomu nijak nebránila, proto jsem se nezastavoval – ona je jediná, které můžu věřit. Pokud mě nechá jít s tím mužem, nehrozí mi nic zlého. Ona by mě nezradila.

            V přívěsu jsem nikdy nebyl a moc se mi do něj nechtělo, ne s někým cizím. Takže mě tam nakonec musela odvédst Jane. To bylo dobré znamení. Vzájemná důvěra u nás přetrvávala prakticky od mého narození a byl jsem si jist, že by mne nezradila. Ona ne. Nikdy.

            Když mě bezpečně uvázala, dala mi poslední krátký polibek na čelo a odešla. Takhle nešťastnou jsem ji ještě neviděl a to mě přimělo uvažovat, proč tomu tak je. Pak se ale přívěs zavřel a po chvíli i rozjel. Měl jsem práci s udržením rovnováhy a nemohl dál přemýšlet.

            Po dlouhé cestě jsme konečně zastavili. Byl jsem ještě stále nejistý na svých nohách, což ovšem nikoho nezajímalo, odporný chlapík, co mě sem dovezl, okamžitě spustil rampu a už po mě chtěl couvání. Nezbláznil se snad? Nikam nejdu!

            Náhle mě na plecích něco štíplo, snad jako kousnutí od mých přátel nebo rána od ohradníku. Zděšeně jsem zíral na muže, jež držel v ruce podivnou černou věc, se kterou se rozmáchl a znova ta bolest. Začal jsem couvat, jen abych unikl. Muž se krutě usmál.

            Zacházel se mnou hrubě, ačkoliv už mne nebil. Odvedl mě do boxu, kde nebyla sláma, seno ani voda a nechal mě tam po zbytek dne. Byl jsem nervózní z toho, že nemám co jíst a pít a od země jde nepříjemný chlad. Nezmohl jsem ale nic.

            Na druhý den ráno si pro mne přišli. Bylo jich víc a ten nechutný tyran mezi nimi. Přivázali mě a snažili se mi do pusy nacpat nějakou tvrdou tyčku. Nechtěl jsem, ale jich bylo víc, měli sílu a působili mi tím železem takový tlak na zuby, že mi bolest nedovolila se dál bránit. Kov ale nešel vyplivnou, nějak mi ho připevnili. Bylo to odporné, tlačilo mi to na jazyk a já se snažil alespoň pořádně žvýkat, otevírat hubu – pak to bylo snesitelnější. Něco mi však dali kolem nosu a pevně utáhli, až to bolelo a se žvýkáním byl konec. Krutě se zasmáli. „Co asi povíš na tohle,“ uslyšel jsem a napochodoval ke mně ten oslizlý, ten nejhoší, ten, co mě odvezl z domova. V ruce měl podivně vypadající věc divného tvaru, kterou jsem neznal a instinktivně před ní chtěl utéct. Pár dalších mě ale pevně drželo, když mi to položil na záda. Sice se mi to nelíbilo, ale bylo to o trochu snesitelnější než to, co mi dali na hlavu. Když jsem ale ucítil na břiše nesnesitelný tlak, který ke mně tu věc přimáčkl a stále se zvyšoval, nemohl jsem jinak, než začít vyhazovat. To byla chyba – zbili mne. Najednou měli všichni ty podivné tyčky, co on včera a ze všech stran jsem cítil rány, které mne donutily přestat. Další krutý smích. Bolelo to. Nepředstavitelně. Fyzicky i psychicky.

            Odvedli mne ven, do nějaké ohrady, ovšem ne s trávou, nýbrž s podivnými malými žlutými zrníčkami, jichž musely být miliardy, aby pokryly tak velkou plochu. A zase mě držely. On, ten, kterého jsem tak nenáviděl, nebyl nikde přede mnou. Náhle mi něco neuvěřitelně těžkého přistálo na hřbetě, jako by to snad spadlo z nebe. Začal jsem šílet. Kopat kolem sebe, vyhazovat a oni mne zase bili. Ještě k tomu jsem cítil ostré škubání v hubě a bodavou bolest kdesi u slabin. Tentokrát mě to ale vyprovokovalo jen k další zuřivosti, ze všech sil jsem se snažil tu tíhu sestřást a najednou byla pryč. Přede mnou přistál ten nenáviděný muž. Dále si pamatuji strašlivou, snad nikdy nekončící bolest desítek ran, kopance do nohou a opět to škubání v hubě, teď už spojené s pachutí krve…

 

 

 

JACK

 

            Rodina s přepychovou vilou, zahradou a několika miliony na účtech již delší dobu chovala psy plemene Kavalír King Charles Španěl. Měli pár chovných fen, dva chovné psy a štěňata prodávali za nemalé částky. Pak se narodilo to nejkrásnější, jaké kdy viděli. Pojmenovali ho Jack a nechali si ho, nikoliv však do chovu, nýbrž jako domácího mazlíčka a velice si jej oblíbili.

 

            Od narození jsem neznal nic jiného než přepych. Krmil jsem se těmi nejdražšími krmivy, spal jsem v nejdražších pelíšcích, upravovali mě nejdražší a nejlepší kadeřníci. Moje rodina mne milovala. Nikdy jsem nepoznal hlad. Nikdy jsem nepoznal bolest. Nikdy jsem nepoznal strach. Nikdy jsem neslyšel křik mířený na mě. Nikdy. Každý den byl pro mě skvělý. Nechtěli po mně směšné povely, učili mne jen tomu, čemu jsem chtěl být učen. Hráli si se mnou a brali mne na procházky. A já je miloval stejně tak, jako oni mě.

            Jenže vše nemůže zůstat dokonalé. Bohužel. Jednoho dne mne do nosu udeřil podivný zápach, nebo to byla spíše vůně? Nic podobného jsem nikdy necítil. Takové podivné, sladké… Ano, byla to spíše vůně. A tak strašně mě přitahovala. Musel jsem se za ní vydat.

            Věděl jsem sice, že bez vodítka nemám opouštět dům, ale neodolal jsem. Vyběhl jsem na dokonalou zahradu, kde jsem tak rád trávil svůj čas a zavětřil. Bylo mi jasné, že to bude někde za plotem, ne v oblasti zahrady, jež mi byla přístupná. Udělal jsem něco, co ještě nikdy – běžel jsem k plotu a v místě, kde se zdála být vůně nejsilnější, jsem vyhrabal pod plotem díru, díky které jsem se dostal ven ze zahrady. Dostal jsem se do města.

            Šel jsem přímo za tou vůni, bloudil a hledal její zdroj, až jsem však ztratil nejen ji, ale i svůj orientační smysl. Nevěděl jsem, kde jsem se to ocitnul. Měl jsem hlad, byl jsem vysílený a poprvé v životě jsem okusil, jaké to je spát na chodníku, nikoli v měkkém a vyhřátém pelíšku.

            Na druhý den ráno jsem se vydal hledat svůj domov. Zprvu se mi nedařilo. Prázdný žaludek, únava a bolavé tělo tomu nenapomáhalo. U odpadkového koše se válel zbytek čehosi, co vonělo masem. Ochutnal jsem, ale můj hlad ještě nebyl tak veliký, abych jedl toto. Bylo to odporné.

            Bloudil jsem dlouho, než jsem konečně spatřil můj dům, moje zázemí. S šílenou radostí jsem se rozeběhl hlava nehlava přes silnici. Pak se to seběhlo moc rychle. Oslnivé světlo. Náraz. Bolest. Odletěl jsem několik metrů a zůstal ležet. Pohnout jsem se nemohl. S pohledem upřeným na dům jsem si uvědomil, že tohle je nejspíš můj konec. Pode mnou se začínala tvořit kaluž krve.

 

 

 

HARRY DE GUERGE

 

Já chci umřít!

 

 

 

JACK

 

Já chci žít!

 

 

 

            Každý nejvíc chce něco, co nemá, a tak Jack, toužící po svém přepychovém životě, umírá a týraný Harry, který si přeje umřít, je nucen žít dál…