Seděla jsem u okna a plakala. Plakala, protože jsem ho viděla, viděla s… Dřív jsme byli nejlepší přátelé a já si naivně myslela, že časem budeme něco víc a zamilovala jsem se do něj. Ale pak se už se mnou nechtěl vídat, z ničeho nic se přestal ozývat a já neznala důvod. Teď už ho znám. Je to jeho nová přítelkyně. Dívala jsem se na děti, které si hráli, na nebe, které muselo být neuvěřitelně krásné… Jenže pro mě nebylo krásné nic. Nic kromě něho. Vzpomněla jsem si na poslední slova, která mi řekl a moje oči zaplavila nová vlna slz. Viděla jsem rozmazaně. Přesto jsem si všimla, kdo přišel za dětmi. On a ta jeho… Tiše jsem vzlykala. Slzy beznaděje máčely moje černé tričko. Už jsem nebyla taková jako dřív. Dřív jsem ráda chodila ven, bavila se s přáteli… Ale to bylo pryč. Zmizelo to do nenávratna. Nemohla jsem se na něj dívat, proto jsem se zavřela do svého pokoje. Zavřela se se svým  trápením.

  Večer šli moji rodiče na nějakou oslavu a já musela taky. Neochotně jsem si vzala svoje oblíbené černé oblečení. Doufala jsem, že ho tam neuvidím.

  Když jsme dorazili na místo, okamžitě jsem se začala rozhlížet, jestli tam není. Zdálo se, že ne. Ovšem jen zdálo. On se náramně bavil. Nehodlala jsem se na něj dívat, protože mi to tak moc ubližovalo. Řekla jsem, že se mi udělalo špatně, což zase taková lež nebyla. Utíkala jsem domů a brečela. Brečela a vzpomínala.

  Druhý den ráno jsem se rozhodla se vším tím trápením skoncovat. Rozběhla jsem se do koupelny, kde jsem našla žiletky. Nechtěla jsem být na tomto světě. Utíkala jsem do parku, kde nikdo nebyl. Sedla jsem si na lavičku a moje oči oslepila nová vlna slz. Pomalu jsem vzala žiletku. Tiše jsem vzlykala a přiložila žiletku k zápěstí. Jeden jediný tah rukou a potok krve začal stékat po mé dlani. Po chvíli jsem pode mnou spatřila kaluž krve.

  „Ne, to nesmíš!“ uslyšela jsem. Mike. On, ten co mě tak zklamal. Rozběhl se ke mně.

  „Co tě to napadlo?“ ptal se. Se slzami v očích jsem se dívala do jeho krásné tváře a přála si, abych co nejdříve umřela. Cítila jsem, že se propadám, propadám do země.

  „Ne, neumírej, miluju tě!“ bylo to poslední, co jsem slyšela..

  Pomalu jsem otevřela oči. Všechno kolem bylo bílé.

  „Jsem u andělů?“ ptala jsem se osoby, která seděla vedle mě. Po chvíli jsem rozeznala tu andělskou tvář, ale anděl to vážně nebyl. Byl to Mike a já byla v nemocnici. Ne, ne někde na mráčku, ale v nemocnici, pořád na tomto krutém světě, pořád tady!!!

  „Co tě to napadlo?“ zeptal se Mike.

  „Nic!“ odsekla jsem. „Je to jen kvůli tobě, vypadni!“

  Po dvou týdnech mě pustili domů. Rodiče mě hlídali, jako bych byla malá.

  Jednou v noci jsem se proplížila ven a potkala partičku kluků. Nevypadali zrovna šťastně. Navíc tam nebyl Mike, který byl jejich obrovský kamarád a všude musel být s nimi. Vyděsilo mně to.

  „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Radek zaváhal. Moc dobře věděl o mých citech, které jsem chovala k Mikovi.

  „Mike… on… vyboural se na motorce…“ odpověděl po chvíli.

  „Jak je na tom?“ rozbušilo se mi srdce.

  „Je mrtvej,“ špitl někdo a mě se touto větou zbořil celý svět…