PŘÍBĚHY

Charakteristika: Nevím, co k tomu říct...

 

 

 

 

Polibek smrti

 

 

 

 

            Do školy se jí vůbec nechtělo. Ne, nešlo ani tak o školu, ale moc dobře věděla, koho potká na autobusové zastávce. Potká tam jeho… Kdyby byl sám, přežije to, ale on tam bude určitě osahávat každou, jako by jí to dělal schválně. Ostatně – jako to poslední dobou dělá pořád.

            Až donedávna bylo všechno v pořádku. Ona měla jeho, on měl ji a byli spolu šťastní. Pak ale, se šíleně pohádali. Slíbil něco, co nedodržel. Odpustila mu, ale nesplněných slibů začalo narůstat… Už mu nehodlala dál odpouštět a rozešla se s ním. Pár minut se choval, jako by ho to strašně vzalo. Pak se začal plazit po všech holkách okolo. Ona se mu snažila vyhýbat, ale právě autobusová zastávka byla místem, kde ho dennodenně musela potkávat. Když už se dívala stranou, pořád měla dobrý sluch. Stále dokola musela poslouchat, jak s nimi flirtuje a i pouhá slova stačila k tomu, aby si živě představila, které kam zrovna sahá. Mluvil s nimi dokonce i stejně něžným hlasem, jakým vždy mluvíval s ní.

            Dnes to nebylo jiné, ba co víc, bylo to i horší. Přišla tam a on hladil na zádech dívku, co kdysi bývala její nejlepší přítelkyní. Viděla její slastně přivřené oči… Otočila se jinam a pohled zabořila hluboko do země. Slyšela samotový šepot. Něžná slůvka, co kdysi patřívala jí, teď byla mířená na někoho úplně jiného. Jako naschvál měl autobus zpoždění. Za těch patnáct minut stihla prozkoumat každý milimetr svých bot včetně země okolo nich. Nevěděla, jak jen tohle déle vydrží.

            Ve škole se nesoustředila. Ne, prostě to nešlo. Hlavu měla plnou vzpomínek. Že by všechno to, co jí kdy řekl, byly lži? S tím se nikdy nesmíří! Přemýšlela, jak se asi musí cítit sebevrah. Jaké je umřít… Nemohla se zabít, měla rodinu a ačkoliv rozchodem s ním ztratila všechny své přátele, měla zvířata, která jí je dokonale nahrazovala. A která ji ke svému životu potřebovala. Když už nic víc, chtěla znát alespoň to, co vidí sebevrah jako poslední, jaký je jeho poslední pohled na svět. Cestou ze školy šla proto přes známý most, nazývaný mostem sebevrahů. Kolik životů už ukončil skok z tohohle mostu. Procházela přes něj. Stejně ale nevěděla, jaký je ten úplně poslední pohled. Rozhodla se přelézt zábradlí. Ruce nechala za zády a pevně se držela. Dívala se z neskutečné výšky dolů na asfaltovou silnici. Cítila se svobodná, volná, nespoutaná… Neměla v plánu se zabít, ale její tělo podlehlo podvědomí a ruce se pomalu, ač jistě, pustily. Park pod mostem prořízl ostrý výkřik.

            Tělo bezvládně leželo. Krev již sice přestala téct, na asfaltu však ještě úplně nezaschla. Do obličeje jí vidět nebylo. Nehýbala se. Byla mrtvá. Její duše ovšem pád přežila. Pohupovala se nad tělem a říkala si: „Co jsem to, proboha, udělala?“ Chtěla vrátit čas, ale co zmůže jedna maličká dušička? Snažila se nějak navrátit do těla, létala kolem něj, skrze něj… Nic se ale nezměnilo.

            Po dvou týdnech již bylo tělo pohřbeno. Duše zjistila, že nezmění nic, natož smrt těla, ve kterém přežívala. Také ale zjistila, že být pouhou duší není zase tak špatné. Necítila nic. Necítila lásku ani nenávist, radost ani smutek… Nic. Většinu času trávila u hrobu svého těla. Dívala se na lidi, které kdysi měla ráda. Teď jí ale přišli téměř cizí. Čas ubíhal rychle, vše bylo tak vzdálené… Nechtěla úplně zapomenout!

            Duše se přestala vzdalovat od hrobu. Vždy byla v blízkosti náhrobku a vyhlížela, kdo přijde navštívit mrtvé tělo. Uviděla postavu zahalenou v černém. Nepochybně to byl muž. Přistoupil k hrobu, položil na něj černou růži a ještě než si shrnul kapuci, která mu zakrývala téměř celý obličej, duše věděla, kdo to je. Byl to on. Brečel. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Byl jsem fakt vůl… Když už jsi mě nechala, měl jsem to pochopit a nelézt schválně po každé holce a nesnažit se, aby ses cítila stejně mizerně jako já. Promiň.“ Chvíli postával u hrobu, načež se vzlyky padl na kolena. Trvalo dlouho, než se vzpamatoval. Opět si natáhl černou kapuci. Udělal dva kroky od hrobu a otočil se. „Miluji tě!“ špitl a odcházel.

            Jestli duše doteď necítila nic, teď cítila všechno. Vším se dala nazvat ta neuvěřitelná bolest. Chtěla křičet, ale nemohla. Chtěla za ním běžet, ale nemohla. Ze všeho nejvíc si zase přála vrátit čas. Nemohla ale dělat nic, a tak, následkem obrovského zármutku, nakonec sama pukla žalem a po mrtvé dívce nezbylo nic…