Seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela. Proč mi to sakra udělal? Proč mi tak ublížil? I když… já to vlastně vím… Můžu si za to sama. To já mu ublížila první. Jen já. Chodili jsme spolu dva roky, přesně na den. 24 měsíců. 730 dní. Je to dlouhá doba, ale teď si říkám, jak strašně rychle to uteklo. Byli jsme tak šťastní! Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsme se pohádali. Tak proč jsem to tak pokazila? Teď tady jen sedím a zkoumám tři dny starý, nožem vyřezaný nápis na svojí ruce. Jeho jméno. Lukáš… Podívám se na druhou ruku. Tam je nápis starý jenom dva dny. Lucky + Nicky = FOREVER! Ale asi bych měla začít od začátku.

  Lukáš byl nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Měl moc hezkou tvář, krásně hnědé oči, piercing v obočí a věčně nagelované hnědé vlasy s blonďatým melírem. Poprvé jsem ho spatřila v klubu, kam mě zavedl jeho mladší brácha Jirka. Jirka se od Lukáše moc nelišil, jenom nebyl tak strašně sladký. Když jsem přišla do klubu, Jirka mi šel okamžitě představit Lukáše. První věta, kterou jsem pronesla, když jsem ho poprvé uviděla, zněla: „Co je to za metrosexuála?“ Lukáš totiž koukal do mobilu a já neviděla nic jiného, než jeho vlasy a piercing. Jak jsem mohla vědět, že tenhle kluk mi tolik zamotá hlavu? Když se na mě podíval, úplně jsem oněměla.

  „Cože?!“ řekl.

  „Ale nic, toho si nevšímej, ono jí jen trošku hrabe,“ usmál se Jirka a strčil mě před sebe. Jenže mě strčil hodně a já stoupla Luckymu na nohu.

  „Ty seš pako,“ zakroutil nevěřícně hlavou Alexandr, který mě dodnes nenávidí. Nenáviděl mě už před tím, ale od doby, co jsem Luckymu zlomila srdce, o mě nemůže ani slyšet.

  „Nech ji,“ zastal se mě Lucky, chytil mě za ruku a posadil mě vedle sebe. Já jsem byla stále neschopna slova. Lucky vypadal fantasticky, dokonale, nádherně, prostě nepopsatelně krásně. Po chvíli ticha Lucky odložil mobil a začali jsme si povídat. S ním utíkal čas strašně rychle.  

  S hrůzou jsem zjistila, že už musím domů. Klub už byl skoro prázdný, byl tam jen Jirka, já, Lucky, Honza a Petr. Petr s Honzou hráli karty a Jirka otráveně pozoroval, jak si s Lukášem rozumíme.

  „Už musím jít,“ řekla jsem neochotně a Lucky mi pomohl na nohy.

  „Počkej,“ zvážněl a podíval se mi do očí. „A pusa nebude?“

  „Kape ti na maják?“ řekla jsem a začala se hrozně smát. Lucky se taky usmál, ale potom se opět zatvářil vážně. Teda, jeho pohled mě propaloval. Lucky nervózně pohlédl na zem a po chvíli mě chytil za ruku.

  „Já už vážně musím, Lucky. Pusť mě, prosím,“ zanaléhala jsem. Po chvíli přemýšlení Lukáš pustil mou ruku.

  „Tak ahoj zítra,“ zašeptal a pohladil mě po vlasech. S vykulenýma očima jsem opouštěla klub. Copak se dočista pomátl? Vždyť ho znám jenom pár hodin.

  Za dva týdny už jsem s Lukášem chodila. Pokoušela jsem se odolat, ale nešlo to. Denně jsme chodili do klubu, denně jsme byli spolu. Takhle to šlo dlouhé dva roky. Den co den jsem byla s Lukášem každou volnou minutu. Ale pak do mého života vstoupil David. Byl strašně krásný, i když ne tolik jako Lukáš, ale zase měl úžasně vypracované tělo, které rád ukazoval. Nemohla jsem odolat a s Lukášem jsem se rozešla. To jsem ale neměla dělat, protože David byl jenom děvkař, ještě k tomu hrozně namyšlenej. Lucky se nikdy nedozvěděl pravý důvod, proč jsem ho nechala. Ale chtěl se pomstít a proto začal chodit s mojí nejlepší kámoškou. Udělal to schválně, protože věděl, že se o tom takhle dozvím. A já si až moc pozdě uvědomila, že ho miluju. Tak strašně moc, že bych byla schopná se kvůli němu i zabít. Zasloužila bych si to, potřebovala jsem se potrestat. Ale pak jsem si uvědomila, že už jsem se potrestala dost. Když jsem Luckyho opustila, ublížila jsem hlavně sobě. Lucky už ví, jaká jsem, jak jsem strašně sobecká, jak umím jen ubližovat a to je pro mě ten nejhorší trest. A teď tu jenom sedím na lavičce a vzpomínám.

  Najednou si někdo sedl vedle mě a chytil mě za ruku. Lekla jsem se a podívala se na kluka, který vedle mě seděl.

  „Vím o Davidovi,“ řekl tichým hlasem Lukáš.

  „Lucky, já… Moc se omlouvám… Já… Víš… Kdybych to mohla nějak vzít zpátky, udělala bych to,“ vykoktala jsem nakonec.

  „Já vím,“ řekl Lucky a pohladil mě po vlasech, stejně jako tenkrát, když jsme se poprvé loučili. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy, proto jsem sklonila hlavu.

  „Mrzí mě to,“ špitla jsem. Lucky dlouho mlčel.

  „Miluju tě,“ řekl nakonec a já byla díky této větě nejšťastnější člověk pod sluncem. A tak se jizva po nápise Lucky + Nicky = FOREVER stala skutečností.