Charakteristika: Jak blízko k sobě mají láska a nenávist?

MILOVAT A NENÁVIDĚT

            Po delší době se připojila k internetu. Vykoukl na ni známý Seznam. Očima přejela výpis článků z Novinek. Pocit, nejbližší lásce, je nenávist. Sama pro sebe se usmála. Blbost! Byla přece tak zamilovaná! Jak by mohla svého přítele nenávidět? To by se nemohlo stát, nikdy. Zapípal mobil. Miláček ji zval na noc k sobě. Nepřemýšlela nad ničím, zaklapla notebook a prostoupena novou vlnou lásky utíkala k němu.

            Prožili nádhernou noc. Byli na večeři, a pak se, ruku v ruce, procházeli při měsíčním svitu. Když pak leželi v těsném objetí, prohlásil: „Zítra mě nehledej, musím pracovně pryč a vrátím se v noci. Budu na tebe myslet.“ a políbil ji na čelo. Slastně přivřela oči. Věděla, že ji miluje víc než svůj vlastní život. A ona na tom s city chovanými k němu nebyla jinak.

            Na druhý den seděla u kamarádky a básnila o něm a o tom, jak jsou spolu šťastní. Zmínila se i o tom, že dneska je celý den pryč. Stačila přijít k sobě domů a pustit televizi, když v tom jí přišla esemeska. Nebylo pochyb, že je od něj. „Miluji te,“ zněl celý text zprávy. Přitiskla si mobil na hruď a zašeptala: „Já tebe taky.“ O chvíli později přišla další textovka. V domnění, že je od přítele, ji s úsměvem otevřela. Byla ale od kamarádky, u které předtím byla. „Jdi k nemu, zda se, ze az tak pryc zase neni.“ Ačkoliv nevěřila tomu, že by se jí sám hned neozval, kdyby se vrátil dřív, obula si boty a utíkala směrem k jeho domu.

            Dveře nebyly zamčené, ostatně jako nikdy, když byl doma. Uslyšela dívčí sténání. A to jí tvrdil, že na porno se už nedívá! Vyběhla nahoru. Když přede dveřmi ložnice sebrala ze země červená krajková tanga, došlo jí, že zvuky asi nebudou jen z televize. Nohou strčila do dveří a ty se pomalu otevřely. Pohled, který se jí naskytl, jí z mysli nikdy v životě nezmizí. Všiml si jí. „Lásko, vysvětlím ti to!“ řekl, jako v nějaké pitomé telenovele. A ona slyšet nic nechtěla. Utekla domů.

            Tři dny a tři noci – tak dlouho brečela. Tři dny a tři noci – tak dlouho měla vypnutý mobil a nepřijímala návštěvy. Tři dny a tři noci – tak dlouho trval její smutek. Ač by to do sebe nikdy neřekla, čtvrtým dnem ji celou pohltila šílená nenávist. Nechápala, jak mohla být tak pitomá a skočil mu na sladké řeči. A nenáviděla. Strašně nenáviděla. Stejně tak, jak by dříve vraždila z lásky, by teď vraždila z nenávisti. Chtěla, aby trpěl, aby zemřel. Zbyla v ní ale špetka rozumu a lidskosti, proto chmurné vražedné myšlenky rychle zapudila. Snažila se dělat užitečnější věci.

            Zrovna vařila, když se ozval zvonek. Věděla, kdo to je a neměla si s ním co říct, přesto ho pustila dál. Přinesl růži. Krásnou modrou růži. Milovala modré růže, přesto ji pohodila na zem. Nechtěla nic od něj. Začal s vysvětlováním. Nezajímaly ji jeho výmluvy, ani je neposlouchala. Po chvíli to vzdal. Jeho výraz se náhle změnil. Došlo mu, že ona mu ty řeči vážně nebaští. Rozhodl se pro pravdu. „Nejsi pro mě dost dobrá,“ pronesl a pomalu odcházel. Když se ještě otočil, aby něco dodal, zírala na něj s pusou dokořán. Jeho výraz byl teď výsměšný. „A ještě k tomu jsi úplně blbá, když jsi mi to všechno věřila.“ Stihl udělat sotva jeden sebevědomý krok směrem k venkovním dveřím, když v tom se mu do zad zabodl kuchyňský nůž.

            Zírala, jak se mrtvé tělo sesulo k zemi. Zírala na něj a věděla, co právě provedla. Netrápilo ji to. Znovu se připojila k internetu. Pocit, nejbližší lásce, je nenávist, četla a tentokrát se nebála článek otevřít, přečíst a uvěřit…